Kurbinovo III
Bílá záře na Kristově obraze,
a modrá, a zlatá.
Optický klam; celá osoba se ohnula
jako štít.
Zavřela se do sebe a ustoupila.
Když plachta zase spadla,
oni se otočili na druhou stěnu.
A znamená-li víra vztahovat se
k tomu, co není vidět,
oni stáli a vztahovali se
k zakryté fresce.
A nechtělo se jim věřit,
když se pokrývka zvedla,
když se zvedla jako vlna,
a bělohlavý prorok
se tam zjevil se svým svitkem
a vypadal, že je
všechny pečlivě sleduje.
Závěs klesl,
a jen co o krok ustoupili,
zvedl se druhý.
Teď je vidět
oranžově zářivá ve svatozáři
tvář anděla Gabriela.
Nic jej nedokázalo zastavit,
tak důležitý vzkaz nesl.
Mohl sdělit tajemství.
I jeho bílý plášť se radoval,
když kráčel vzduchem,
jako by se procházel po zemi.
A když uviděli Pannu Marii,
tmavé oči hleděly
z hlubin zrcadla,
tak tmavé že věděly,
kdo ho volá.
Kdyby se obrátil jinam,
tvář by byla tenká
jako list olivovníku ve větru.
On by nikdy nepřišel bez vyzvání.
Těžké barvy
začaly tmavnout,
palmové listy,
nedaleko Jeruzaléma,
vyjevil se pozoruhodný obraz:
buclatá dvojčata
roztahovala hnědé
tkané látky
jako jednu velkou košili
na zem, před osla.
Ale barvy ztmavly,
osoby byly skryté,
všechno se stalo dramatičtějším,
jak se traduje,
chrámová opona
se roztrhla vedví, lidé
prchli tamhle do hor.
Kde se zázrak ztratil,
anděl s ohromnými křídly u hrobu,
kostel, jenž je prázdným hrobem.
Bylo vidět, že jako by učedníci
měli závratě,
když se jim Kristus zjevil.
A jakmile nadešly letnice,
naplnilo je božské opojení.
Barvy zbělely
na těch obrazech.
Vše se vyjasnilo.
Každý byl Kristoforos
a nesl dítě jako světlo dne.
Když se objevily Eliášovy ohňové vozy,
ohromný pohyb kol,
byl to věru Kristus,
kdo v Tuonele ve směru hodinových ručiček
kráčel po dráze života.
Když toto všechno viděli
kdosi se vrátil
k fresce s Kristem,
zvedni se ještě, řekl,
a zcela neslyšně
závěs se nadnesl.
Mirkka Rekola: Valekuun reitti, 2004.
Runoo1 