Kdo tě ponese,
když jako bys nebyl
ničí dítě,
když si ještě pamatuješ své jméno,
a všechno, co se s ním pojí,
se začne vytrácet,
smysly se vracejí k elementům,
slyšíš ozvěny,
údery srdce ve velkém nitru
se mění opět ve světlo.
Dech je hlas Boha na lidských rtech.
Nevíš, existuje-li někdo,
otázky bytí jsou pryč.
Matka Prázdnoty, která tě nese,
má náruč širší než nebe.
Mirkka Rekola: Valekuun reitti, 2004.
Runoo1 