Mirkka Rekola 337

Kdo tě ponese,
když jako bys nebyl
            ničí dítě,
když si ještě pamatuješ své jméno,
a všechno, co se s ním pojí,
            se začne vytrácet,
smysly se vracejí k elementům,
            slyšíš ozvěny,
údery srdce ve velkém nitru
            se mění opět ve světlo.
Dech je hlas Boha na lidských rtech.
Nevíš, existuje-li někdo,
otázky bytí jsou pryč.
Matka Prázdnoty, která tě nese,
má náruč širší než nebe.

Mirkka Rekola: Valekuun reitti, 2004.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s