Kdysi dávno jsem přišla z kostela.
Kněz kázal:
„Bylo tam na tisíc lidí,
samé ženy a děti.“
Dovedla jsem své kolo k bráně.
Kdosi zaléval kytky na hrobě,
tichý déšť,
Otýlie, stálo tam na náhrobku.
Kdosi zaléval květiny,
řekla jsem mu,
že to, co se říká,
není pravda. On neobětoval
pouze syna. Také dceru.
Tak důkladně, že nikdo
ani nevěděl, že existovala.
Mirkka Rekola: Taivas päivystää, 1996.
Runoo1 