Svět se zbořil,
o čem ještě přemýšlíš,
bolí z toho hlava,
atmosféry vyschly,
vesmír
je jako Einsteinův balicí papír.
Kudy kráčíme,
když ne v mraku našeho dechu,
v mraku našeho dechu
ve městech, člověku
je krok vržením,
jinou zemi než tuhle
nevidět, proto nikdo
nevrhá ničím jiným než se sebou na zem.
Lidé už se na sebe nedívají,
jestli někam, pak jen na nohy.
Ale co já vím, ani já se nedívám.
Mirkka Rekola: Taivas päivystää, 1996.
Runoo1 