Moje postel je temná uprostřed léta, ona svou
opustila, je to už měsíc, zaslechla jsem,
když jsem se sem vrátila, jdu na břeh,
děti, děti běhají kolem dokola, a
mluví jak jedněmi ústy o svém dni,
a je den, a je jedno,
jestli se zvedne anebo klesne na ramena.
Líce se přiblížily, oči, jako by někdo zazoomoval,
propluje jimi prosvětlený mrak, jsou tam.
Jak se jim daří, zemřelým, jim všem?
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 