Bílý maják je teď vidět jasně,
moje oči se po něm přesouvají do moře,
tamhle loď, malý remorkér, pluje
zvolna, vzadu dvojstěžník plně naložený,
tím se přiváží kus ostrova na břeh města.
A teď zase maják. Teď oslňuje,
nedívám se, přímo přede mnou je kvádrovitý kámen,
jako stolička chce abych si na něj sedla.
Pozoruhodný nachový kámen, narezlý půlden.
Díky, kameni, ale pak už tě nevidím.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 