Mirkka Rekola 283

Bílý maják je teď vidět jasně,
moje oči se po něm přesouvají do moře,
tamhle loď, malý remorkér, pluje 
zvolna, vzadu dvojstěžník plně naložený,
tím se přiváží kus ostrova na břeh města.
A teď zase maják. Teď oslňuje,
nedívám se, přímo přede mnou je kvádrovitý kámen, 
jako stolička chce abych si na něj sedla.
Pozoruhodný nachový kámen, narezlý půlden.
Díky, kameni, ale pak už tě nevidím.

Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s