Za těch let nevěděla co odpovědět,
když po ránu zazvonil telefon,
držela sluchátko, nepamatovala si své jméno,
ne hned, co měla obvykle na sobě,
šaty, ty jako by vyrazily už
na cestu, o něco se vždycky zachytila,
za rukáv, setrvávala ve dni
když byla tma, podala jim něco jiného,
ale chtěla dát ruku, slova, kam
se poděla, že zní tak jinak.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 