Vyptávám se na břehu, kde je, Nadja.
řekla mi své jméno. Kdosi si vzpomíná,
ale nezná.
„Nadja, to znamená naději,“ tak to řekla.
Čluny už pokrývají plachty, sytě modré
a šedé, kotevní řetěz se válí na zemi,
prkenná část pontonu vrže,
dvě, tři melodie, kamenný ostrov září, mokrý
a holý jako sleď v barvách duhy.
Člun, který neodnesli, voda, její ticho ji
poslouchá, ani jedna z nás nepotřebuje
být, nějak to přežít, není špatné tudy jít.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 