Staré malby v mém ateliéru, jejich tváře
toulají se časem, neví,
co připomínají. Spatřila jsem svou jasnou
vizi jako sochu v dálce, nebyla
tady, začala žít v mém městě,
žije tam, kdesi jinde, nevím,
proč se musela ztratit z očí,
od té doby bylo všechno snem, z něhož
se budím, neb jsem nemohla spát s ním.
Jakási dvojakost nás rozdělila.
Dioskúrové se rodí na měsíci.
Já na tomto místě procházím tmavým skladištěm,
z nějž malby přicházejí
sem a odkud odcházejí,
otevřu dvojité dveře a spatřím nakládací rampu měsíce.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 