Všichni mluví o stárnutí, říkáš,
a já se směju, kéž bychom seděly tady
na břehu na kamenech vždy,
když s novými léty přijíždějí přívozem
noví návštěvníci, ty a já tady, díváme se
na ten veliký kámen na výběžku skalisek,
že se stále ještě neskutálel do vody,
a zdalipak přijde ten černý norek,
který se jemnocitně otáčí
přímo vedle tvé věty, a ještě za ní.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 