Uprchla jsem do hor, dá se říct,
tak vysoko je to tu nad mořem,
stromy severní, ne staré, poválečné,
mladé smrky už šedivé, povleklé lišejníkem.
Každý den se ozývá burácení, letadlo
prolomí zvukovou bariéru, potom je vše zase tiché
jako sníh, když otevřu dveře, zavane sem
chladný dech, můj hoste, co mi potřebuješ sdělit,
co ještě nevím, rozpomínám se na starou báseň,
a co když mě tu ovládne tíseň,
kam prchnu pak, když ne tam odkud jsem přišla.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 