Necítím nenávist? Když jsem v dětství nad ránem
chodila ven, bylo ojíněno, tráva syčela,
keře, jejich větve se svíjely,
zevnitř osvětlení hadi, rozzuřila jsem je, jejich hněv
ve mně, moje nenávist, když přijdu
do tmy svého pokoje v listopadu, sevřu
a povolím pěsti, na spodní černé tabulce
mého okna se odráží sytě žlutá řada kytek.
Mirkka Rekola: Kuka lukee kanssasi, 1990.
Runoo1 