Můj tmavý stůl se v noci rozšiřuje,
ohmatávám jeho okraje,
jestli tam jsou,
píšu na horizontu vlastního stolu
po všech stranách hvězdy,
jsem stejně tak jejich jako lidí
sama
s hlavou svěšenou slyším, jak tepu,
je to jako klenba zrudlé záře, ozvěna.
Mirkka Rekola: Puun syleilemällä, 1983.
Runoo1 