Nejprve jsem myslela, že jen stoupá.
Viděla jsem věže, byly dvě,
dvojitá okna poté a nejméně dvoje, oči.
Bylo to v bráně, to v bráně
jsem tě ucítila na svých rtech.
Ještě i mezi dveřmi čekala bych.
I kdybych byla dveřmi. Byly to dvojité dveře.
Rozpřáhla jsem paže. Je to mezi pažemi,
tady mezi pažemi,
že procházím branami paměti a chci.
Že chci vidět své srdce a být přitom člověkem.
Mirkka Rekola: Puun syleilemällä, 1983.
Runoo1 