V noci, když slyším tvůj dech,
a tvoje kůže pod mojí dlaní hřeje,
vidím barvy v mracích,
na tvém pravém rameni
se zračí slunný odraz vody,
moje dětství, v novém spojení
břeh a voda, a voda stoupla,
a mně se nechtělo na kopec, přiměla jsem se
a ocitla se pak v modrém vzduchu,
v očích člun,
zvedla jsem ruku, a voda, ta stoupla ještě víc.
Mirkka Rekola: Puun syleilemällä, 1983.
Runoo1 