Mirkka Rekola 219

Když mi klouže brlení pod rukou,
když je ruka osamělá, i strom,
                        nenachází oporu,
vzpomínám si, jak jsem rostla výš,
a vlasy mi rostly dolů,
tehdy jsem viděla stromy napřímo,
                        listy nad listy,
                                   a slunce.
Při západu se do lesa lámaly paprsky.

Mirkka Rekola: Puun syleilemällä, 1983.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s