Když mi klouže brlení pod rukou,
když je ruka osamělá, i strom,
nenachází oporu,
vzpomínám si, jak jsem rostla výš,
a vlasy mi rostly dolů,
tehdy jsem viděla stromy napřímo,
listy nad listy,
a slunce.
Při západu se do lesa lámaly paprsky.
Mirkka Rekola: Puun syleilemällä, 1983.
Runoo1 