Poutal jsi, a on se nadechl skrze kámen,
tarasil jsi, a byl vodopád dní,
uháněl
ke stolům neznámých,
pronesl slov pár,
viděl oči
za dne létajících vlaštovek,
ten vesmír
si nikdo nebere, v klidu všichni
slyší své srdce, všichni,
dnem proťatý kráčel ulicemi.
Mirkka Rekola: Kuutamourakka, 1981.
Runoo1 