Osamělý hlas; přicházejí tam další,
v pozadí vše, kam míří,
poslouchej, nehledě na auta,
jsou tu stromy, zahrady,
Terijoki, říká,
má knihu v podpaždí,
je mladý, když se dívám na moře, dívá se taky, zrcadlo,
obrací se teď po směru hodinových ručiček, posouvá,
chce si tu knihu ještě dočíst.
Mirkka Rekola: Kuutamourakka, 1981.
Runoo1 