Mám večery, noci,
ze starého zvyku ještě
prohlížím si sochu, staletou,
obrysy očí a kolem nich úsměv
možná jediný.
Přichází z moře, je duchem vzduchu.
Cítím tě,
když tamtudy kráčíš,
podle pohybu hlavy, čelisti,
postavení ve větru,
vidím tě pravým okem,
na čele diadém.
Kam jen tento šperk umístím?
Ty máš na povrchu pozlacení,
moje dny jsou sečteny, ty záříš.
Pověz, kdo jiný tě může takto vidět,
moje oči mají do sna daleko.
Mirkka Rekola: Kohtaamispaikka vuosi, 1977.
Runoo1 