Modrý mořský den.
Ve vzduchu se třepotavě suší
žluté závěsy,
a tam seděla, na dlouhé lavičce na břehu,
pozorovala kolemjdoucí, moře.
„Mám pocit, jako by sem lidé
začali chodit
podruhé,“ řekla.
„Vypadají tak podobně jako dřív.“
Kdosi ještě prošel, na moři ztmavla modř.
Posbíraly jsme ty závěsy a složily je,
držely je za opačné konce.
Vzpomněla jsem si, jak děti,
vždycky když se natahovala prostěradla,
pod ně skákaly.
Mirkka Rekola: Tuulen viime vuosi, 1974.
Runoo1 