Pravá půlka a levá,
stále na stejné ulici, a nesetkají se.
To proto pozoruji loďky,
kreslím příď,
jako bych to snad mohla vyřešit.
Občas jsem veslovala daleko.
Ke břehu jsem se vrátila v noci
tak tiše, jak to jen šlo.
Ve dne mezi ratolestmi jakýsi březový list
jako loďka vzdálená, daleká,
nebo loďka jako list;
tak to vidíš i ty.
Vzpomínám, jaké to bylo mlčet tady,
jaké by to mohlo být; už jsem to prožila.
Chtěla bych tohle opustit: loďku jako list,
příď ve vzduchu po cestě zpátky.
Mirkka Rekola: Tuulen viime vuosi, 1974.
Runoo1 