Kde se mi dvořil ten malý
a pozdní květen, který měl tak naspěch:
Potom, potom jakmile, potom někdy…
říkal a
povídal mi v parku o rodinné hrobce,
s rozpaky, jako o bytě, který je příliš velký.
Mirkka Rekola: Tuulen viime vuosi, 1974.
Runoo1 