Ale svět je tak ustanovený,
že roční období
jsou známí.
Sedí tady u stejného stolu.
Je nás pět, jedno se
s nikým nespřáhlo,
i když sedí teď jaru
naproti.
Z toho je podzim,
když sedí ve dvou,
tehdy jsou spolu,
ale teď je cizí.
Prostřou stůl
a je na něm všelicos:
jehněčí, kapustičky, bobule,
ačkoliv je zima a sněží.
A natáhne svých pět prstů
zvedne skleničku a pije:
toto je dobré víno, poslyšte,
chutná jako hlína,
je v něm chuť prvních
rán jara.
Mirkka Rekola: Minä rakastan sinua, minä sanon sen kaikille, 1972.
Runoo1 