Roční období se protočila. Už nebyla cítit zima, byla jsem v ní a opřená o černé smrky, a jaro bylo dlouhý proud vzduchu, a léto přináší nebeskou modř, která se snesla na všechno, i mezi prsty na rukou a nohou, taky uplynulo, podzim: sledovala jsem mámu, jak šije deku synovci, který má jméno po mém otci.
Tady jsou ti, kteří truchlí nad minulými i budoucími generacemi. Je to žal jak moře, ve vlastních slzách. A přesto je to ten element, kde oči odpočívají a projasní se. A já už si ani nepamatuju tu rozmanitou minulost, nepřijde-li v podobě člověka.
Mirkka Rekola: Minä rakastan sinua, minä sanon sen kaikille, 1972.
Runoo1 