Jsem těmi elementy, které používám?
Dnes říkám, že nejsem,
dnes, kdy jsem jejich vězněm,
musím znovu říci, že nejsem.
Já jen ohlašuji oheň: den je připraven,
země, která ve mně hoří tímto způsobem.
Byl jsi tak ze severu,
že pohled spočinul na obzoru,
a jedno jediné slovo, které jsem ti zanechala,
mě učinilo chladnou.
Jsem ti zde prázdnou zástavou,
jsem vlna vyhozená větrem
a ty se smíš dívat.
Den probíhá jako bankovní převod
na účet, který neznám,
a já jsem tak tělesná,
jak to jen v tomto stavu lze.
Každá noc je se dnem v rovnováze,
ne před ním, ne po něm.
Tak jako ten kos černý
zpívá za dne, v noci.
A drobná mlha se zvedá do krátkého večera
z listů stromů, z tváří,
není vždy jasné odkud,
dýchnu na kůži tvé ruky a řeknu:
tak dělá vítr, když tě má rád.
Mirkka Rekola: Anna päivän olla kaikki, 1968.
Runoo1 