Myslela jsem, že naděje předčasně odešla, ale pak jsem ji viděla pořád. Zmařené záměry, kovový hlas, který zpívá: nejsi povědomější než kdokoliv jiný, kdo kráčí průvodem v mlze. Mám potíže mluvit o tom, kde sídlí má láska, o tom, co lze spatřit očima. On, cesta jeho kroků, posouvá se za těmi slovy, zastaví se a zastaví, den očekávání. Hleď, svět je smutný, stále mi dluží.
Mirkka Rekola: Anna päivän olla kaikki, 1968.
Runoo1 