Ten, který mnohokrát přišel, se mnohokrát nedostavil, myslím vždy na své dobro, tak jak to řekl, přemítal, seděl tam nyní shrbený, jaksi šedý.
Ty se taky v oblacích občas třeseš, řekla jsem a bylo ve mně dosud dítě barvy hromu, jistým způsobem kruté. Spatřila jsem záblesk dřív, než vyrostla borovice, a uběhla staletí, kdy jsem sledovala, jak hoří. Teď již není čas, není čas hýčkat si ty city. Ať žijí státy, za svou čest bojující i pohasínající mučedníci.
Mirkka Rekola: Anna päivän olla kaikki, 1968.
Runoo1 