Zvíře a člověk se poprvé potkali
Člověk potkal zvíře, které se ho nebálo,
dotkl se ho a ono se neleklo.
Boží ruka byla jediná, která se jej dotkla,
když jej zvala k životu.
Ztotožnilo si ruku Stvořitele s tou lidskou,
na sobě žádnou ránu, bolest z výprasku,
neznalo propast strachu.
Člověk potkal zvíře, zrovna stvořené, neochočené, nebojácné
a přátelské.
Pohlédl mu do očí a zvíře pohlédlo do očí jemu,
tak jako se dívají bohové.
Helvi Hämäläinen: Sukupolveni unta. WSOY, 1987.
Koním, kteří padli ve válce
Zamrzlá okna září,
bílomodře,
na seně byly květiny,
na dvoře sníh.
Kobylko, padla jsi ve válce tak jako muži,
hříva ti přimrzla k zemi tak jako jejich vlasy,
bok máš roztržený,
v břiše, v němž nosila jsi hříbě,
krvavá díra zeje,
jeskyně života v tobě zbortila se
a hříbě rozmáčkla nenarozené.
V kopytech vzpomínka na vesnické cesty, jimiž jsi chodila
a tahala náklad sena, obilí,
v ohromných očích tvých obrazy potoka,
umřela jsi tak jako muži.
Tvá hříva je teď pod sněhem,
je těžký, vítr s ním zametá jak s popelem,
černým sněhem.
Helvi Hämäläinen: Sukupolveni unta. WSOY, 1987.
PŘEJDU
Někdo řekne: Tady je plot.
Přes ten plot přelezu.
Někdo řekne: Tady je zeď.
Tu zeď rozbiju.
Někdo řekne: Tady je nebe.
Do nebe tedy půjdu.
Půjdu do nebe.
Někdo řekne: Tudy nepřejdeš, teče tu tuonelský tok.
Vezmu kamenná břemena tvrdého života svého a přejdu.
Ano: přejdu a zdí se prorubu
a do nebe půjdu.
Po kamenech tvrdého života svého přes tuonelskou řeku přejdu.
Helvi Hämäläinen: Pilveen sidottu. WSOY, 1961.
Runoo1 