Markus Jääskeläinen
Když teď přemýšlím o noci, kterou probdím, jsem mladý a nic nezvratného
se nestalo, tato noc, kdy píšu
báseň, červený psací stroj, zmrtvýchvstalí ptáci,
matka vstala a uvařila kávu, zase jsem nespal, ale brzy spát budu,
protože tohle je moje ráno, prošel jsem napříč nocí, rozsypal slova,
kusy vět do odpadkového koše, na podlahu, pozdravím slunce,
zívnu, ale cítím sebe, radost, šestnáctiletou
finskou tvář, na stěně podobiznu básníka, z temného
lesa, zjevující se mezi větvemi smrti z onoho světa,
zbyla jen slova, představivost, když
jsem překračoval tvůj hrob a na botě mi ulpělo bláto,
uprostřed snu věta, na kterou jsem čekal,
jméno rána, a auta stojící celý střední věk na červenou,
se pohybují směrem k práci, dni, rodině,
teď jsme sami, je řada na mně sbírat slova z podlahy,
otevřít dveře, okna, povědět,
co je vidět, když už všechno bylo viděno.
Markus Jääskeläinen: Lentokala. Otava, 2008.
Runoo1 