6

Marja-Liisa Vartio

Růže

Místnost byla jako předmět vznášející se ve vesmíru, jako by kus vesmíru někdo vystřihl a vložil ho mezi stěny. Strop a podlaha byly stejným směrem zkosené, jako by byla místnost nakloněná, a všechno, co v ní bylo, jako by se vznášelo nebo úplně zlehounka dotýkalo povrchu pod sebou.

V pokoji byly tři ženy. Dvě seděly, třetí stála. Kdyby od jejich nohou vedly čáry od jedné ke druhé, byla by stojící hlavním vrcholem rovnostranného trojúhelníku a obě sedící vrcholy úhlů u základny.

Stojící na sobě měla bílý plášť jako lékařka. Za ní byla černá tabule. Zkoumavě sledovala sedící před sebou, otočila se, vzala do ruky křídu a kreslila. Nakreslila růži, tak velkou, že její okraje sahaly k okrajům tabule. Kreslila pečlivě, každý okvětní lístek zvlášť, až růže vypadala jako živá. Ženy ve vnitřních úhlech trojúhelníku seděly mlčky a nehnutě. Jedna z nich byla slepá, ale druhá kreslení pozorně sledovala. A žena v bílém plášti odhodila křídu z ruky, otočila se k té vidoucí a řekla:

– Pověz své přítelkyni, že vzkaz je hotov. Zde je. Posílá jí ho muž, kterého potkala v horách.

– Vidím, že je to růže a krásná. Ale proč jsi vynechala prostředek? Proč jsi jí nakreslila jen okvětní lístky?

– Bylo mi přikázáno sdělit tvé přítelkyni, že ona jistě pochopí, když o tom popřemýšlí, proč má růže jen okvětní lístky, proč je růže utvořena rozložená a dutá.

Marja-Liisa Vartio: Runot ja proosarunot. Otava, 1967.