11

Miia Toivio

Nevěděla jsem, že naděje je vždycky nemožná.
Že její přítomnost nic nevysvětluje.
Znenadání prostě je, tak jako vlny na hladině.

Znenadání je možné se otočit,
vyměnit slova za jiná slova,
brodit se vodou z lipových květů.

Sedí mi na rameni, peří má zelené,
nikde nevydrží,
jen když může odletět a zase se vrátit,

aniž ji poznám, než mi dojde,
že nepoznávám sama sebe;
tolik toho závisí na něčem tak neexistujícím. 

Miia Toivio: Sukupuutot. Teos, 2019.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s