Miia Toivio
Nevěděla jsem, že naděje je vždycky nemožná.
Že její přítomnost nic nevysvětluje.
Znenadání prostě je, tak jako vlny na hladině.
Znenadání je možné se otočit,
vyměnit slova za jiná slova,
brodit se vodou z lipových květů.
Sedí mi na rameni, peří má zelené,
nikde nevydrží,
jen když může odletět a zase se vrátit,
aniž ji poznám, než mi dojde,
že nepoznávám sama sebe;
tolik toho závisí na něčem tak neexistujícím.
Miia Toivio: Sukupuutot. Teos, 2019.
Runoo1 