20

Marja-Liisa Vartio

Hlemýžď

Procházela jsem se, chodila po polích a hledala kámen nebo trs trávy, na který bych se posadila. Znenadání se země před mýma nohama zvedla a hned zase klesla, a vytvořila mi tak pod nohama pahorek. Zkusila jsem našlapovat po povrchu pahorku, ale s každým krokem jsem sklouzla, a tak jsem zůstala sedět a rozhlížela se kolem. Nikde žádná tráva, keř nebo květina. Ale na vrcholku pahorku rostly tři ostříhané stromy bez koruny, jako rostliny v květináči donesené na jeviště, které mají znázorňovat stromy. Když jsem se pod stromy podívala, uviděla jsem mužskou nohu, useknutou u začátku stehna. Noha byla obalená načervenalým plátnem, jako noha panenky; na odseknutém konci trčel drátěný kloub. Šla jsem k noze a smála se: „Podivný to muž, který nechá svou nohu uprostřed planiny.“ – Ale zatímco jsem se smála, snesl se na nohu z nebe arch hnědého balicího papíru. A z nebe sestoupila ruka, která držela pero, a pero psalo na papír drobnými nahuštěnými písmeny mužův životopis, od okraje k okraji, dokud nebyl arch plný. A z nebe sestoupily nůžky a nůžky vystřihly z archu mužovu siluetu. Než jsem se stačila sklonit a přečíst si napsané, zvedl se poryv větru, zmocnil se papíru, a odnesl tak široké oblouky pryč, z dohledu. A současně se mi země pod nohama pohnula a já uviděla: seděla jsem na hřbetu hlemýždě. Pahorek pod mýma nohama byl modravě šedý, slizký hřbet obrhlemýždě.

Marja-Liisa Vartio: Runot ja proosarunot. Otava, 1967.