22

Vesa Haapala

Větev, která raší v plechovém haraburdí.

Být mrtvý a vidět živěji, jíst mušle
a cítit teplotu hotelového pokoje, postel plná kázání,
stěnami prosakuje hlen.

Tlakoměr noci, tekoucí sliz, zvratky,
ležet ve vaně s ručníkem na čele.

Nad ránem v kajutě basy, chobotnice,
negativy zimnice a obraz každého ponoření:
kůly mola, do nichž tlukou vlny.

U zřídla tohoto proudu je voda rychlá a hluboká,
po zpěnění ulpí na hrázi zlatá nit.

Blízko břehu pluje ryba,
jíž krvácejí žábry,
a všechno právě tím dokládají.

Vesa Haapala: Valekuolleet. Otava, 2017.