56

Miira Luhtavaara

Nepláču z bolesti, nepláču z radosti, když pláču, pláču jako hora. Bez břicha nebo rukou, bez úst a očí. Pláču bez náruče, která zaostává. Je to tak nemotorná náruč. Uspává seno stejným stylem jako děti.

A podle mě je to vidět. Úplně před očima. Pokazila jsem mnoho možností. Utíkat dál od sebe. Polámat květinám stonky a hodit kameny do bedny. Teď jsem tu a svlékám tě. Miluju to, jak pozdě je.

Jsem na chvíli ním. Slova kolem něho krouží. Jsou spirálou, která opakuje sama sebe. Možná víc. Možná míň. Možná víc než květiny, které jsou v téhle době schopny kvést. Mluvili o tom v televizi. Za uchem měl každý večer novou rostlinu. Já jsem měla před sebou ten samý strom v tom samém snu.

Miira Luhtavaara: Ruohikon luut. Teos, 2014.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s