Miira Luhtavaara
Nepláču z bolesti, nepláču z radosti, když pláču, pláču jako hora. Bez břicha nebo rukou, bez úst a očí. Pláču bez náruče, která zaostává. Je to tak nemotorná náruč. Uspává seno stejným stylem jako děti.
A podle mě je to vidět. Úplně před očima. Pokazila jsem mnoho možností. Utíkat dál od sebe. Polámat květinám stonky a hodit kameny do bedny. Teď jsem tu a svlékám tě. Miluju to, jak pozdě je.
Jsem na chvíli ním. Slova kolem něho krouží. Jsou spirálou, která opakuje sama sebe. Možná víc. Možná míň. Možná víc než květiny, které jsou v téhle době schopny kvést. Mluvili o tom v televizi. Za uchem měl každý večer novou rostlinu. Já jsem měla před sebou ten samý strom v tom samém snu.
Miira Luhtavaara: Ruohikon luut. Teos, 2014.
