Miia Toivio
Jsou ztráty, které na sebe neberou ani lidskou podobu:
jak útěšné by bylo, kdyby braly.
Umím si představit paže a náruč, jak se zvedají v ústrety,
umím si představit měkce vonící pleť,
která by se kolem mne ovinula,
zapsala bych si všechno do paměti do toho dopisu,
který by se mi usadil v nitru,
kam bych se vracela zas a znovu
a které by mi z něj nahlas čítalo o tom, kým bych byla
a kým bych se stát měla –
Miia Toivio: Sukupuutot. Teos, 2019.
Runoo1 