Eeva-Liisa Manner
Svět je poema mých smyslů
Náměstí, uhánějící auta, stromy, zaprášená zeleň
dostávají ode mě odstín:
svět je poema mých smyslů
a skončí, když umřu.
Tato blízkost, dlouhý okamžik, nálada měkká
jako pleť jsou jen ve mně, pro mě; jen mě
anebo kruhem kolem mých smyslů.
Když si od tebe půjčím objektivní oko
vidím (jako obráceným dalekohledem)
jak jdeš jasnými ulicemi
dvojí, ve světle markýz,
jsi daleko, pořád dál, pořád
jsi, ale mizivě malý.
Eeva-Liisa Manner: Kirjoitettu kivi. WSOY, 1966.
Runoo1 