Aki Luostarinen
Celý den jsem uvažoval o tom,
který byl v nitru labyrintu
tak, že nenašel nit ven.
Večer byl pokojný jako dobrý člověk
před smrtí; a tuto sklíčenost,
o níž si chrastí i rákosí,
si hýčkám jako dítě.
Přemýšlel jsem o světě pod skleněným poklopem,
vidím všechno a všichni
vidí mě, ale můj hlas není slyšet.
Přišel jsem od pobřeží, dítě spalo,
ručku roztomile pod líčkem:
rapid eye movements, usmálo se,
že ví o mojí přítomnosti.
Když jsem vyšel ven,
proletěl kolem první podzimní netopýr
natřikrát: co by na to pravili předkové?
Beztak to samé, co tenhle svět tropí sám sobě.
Všechny básně není třeba psát, stačí
si je myslet.
Vykouřil jsem cigaretu.
Šel jsem spát.
Aki Luostarinen: Elinkautinen. WSOY, 1995.
Runoo1 