289

Risto Oikarinen

Když jméno lodi spadne za bouře do moře a chlapec se ve vodě chytne houpajícího se jména, trefí něco zeměkouli, ta se protočí a zasekne v nesprávné pozici. Chlapec se teď houpe v nebi a moře mu prší za krk, je tam sluníčko a kůry kostelů, ptáci, měsíc, mraky a v noci hvězdy. Chlapec proklouzne na kůr, nad fresky, kde pokuřující andělé ubíjejí ptáky. Jsi v nebi, řekne anděl a vezme chlapce do náručí, pohodí ho k rozbitému zvonu a vrazí mu do ruky lyru. Zůstaň tu a nauč se hrát, osm hodin dennodenně, protože tu nejsi jediný, zákon je stejný jako dole: křídla si musíš zasloužit.

 

Risto Oikarinen: Puupuhaltaja. Otava, 2005.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s