Risto Oikarinen
Když jméno lodi spadne za bouře do moře a chlapec se ve vodě chytne houpajícího se jména, trefí něco zeměkouli, ta se protočí a zasekne v nesprávné pozici. Chlapec se teď houpe v nebi a moře mu prší za krk, je tam sluníčko a kůry kostelů, ptáci, měsíc, mraky a v noci hvězdy. Chlapec proklouzne na kůr, nad fresky, kde pokuřující andělé ubíjejí ptáky. Jsi v nebi, řekne anděl a vezme chlapce do náručí, pohodí ho k rozbitému zvonu a vrazí mu do ruky lyru. Zůstaň tu a nauč se hrát, osm hodin dennodenně, protože tu nejsi jediný, zákon je stejný jako dole: křídla si musíš zasloužit.
Risto Oikarinen: Puupuhaltaja. Otava, 2005.
Runoo1 