Risto Oikarinen
Tehdy když jsi měl ještě jméno, dovolil jsi ledu rozkousat skaliska a plivat kameny sem a tam, do bažiny a na porodní oddělení. Tolik jsi mě, svou zem miloval, že mě kámen nesl jako kočka za krk svá mláďata a nechal se porazit v zápasu po způsobu hodné matky nebo anděla, a pak, ve své ohromné lásce jsi mě nepustil nahého do školy, a tak jsem si natáhl na nohy světlo a tmu jako dlouhé spodky. Noci jsem prospal tvrdým spánkem, ale nyní, když se noc naučila lovit a vykrmit se do takové tloušťky, že nedokáže ani zamávat ocasem, ptáš se mě, kde jsem, a s bolavým krkem, s kamenem namísto polštáře otevírám oči v bažině, v místě, kde mají ptáci hnízdo, a už nemám jméno.
Risto Oikarinen: Puupuhaltaja. Otava, 2005.
Runoo1 