291

Risto Oikarinen

Tehdy když jsi měl ještě jméno, dovolil jsi ledu rozkousat skaliska a plivat kameny sem a tam, do bažiny a na porodní oddělení. Tolik jsi mě, svou zem miloval, že mě kámen nesl jako kočka za krk svá mláďata a nechal se porazit v zápasu po způsobu hodné matky nebo anděla, a pak, ve své ohromné lásce jsi mě nepustil nahého do školy, a tak jsem si natáhl na nohy světlo a tmu jako dlouhé spodky. Noci jsem prospal tvrdým spánkem, ale nyní, když se noc naučila lovit a vykrmit se do takové tloušťky, že nedokáže ani zamávat ocasem, ptáš se mě, kde jsem, a s bolavým krkem, s kamenem namísto polštáře otevírám oči v bažině, v místě, kde mají ptáci hnízdo, a už nemám jméno.

 

Risto Oikarinen: Puupuhaltaja. Otava, 2005.

Leave a Reply

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s