Markus Jääskeläinen
SÁM
Vrak Titaniku v břiše umlklého smíchu,
jak je to dlouho, cos na sebe zapomněl,
rozkvetlé zahrady tapet,
v jejichž stínu odsedíš svůj život,
čekáš na skutečný západ slunce?
Narodil ses v hluboké vodě,
světlo daleko, nedosažitelné.
Ale za nebem ještě další nebe,
jedna jediná naděje: kámen do vody hozený
rozpoltí klidnou, temnou hladinu.
Markus Jääskeläinen: Lentokala. Otava, 2008.
Runoo1 