97

Juuli Niemi

Finsko

Když vedra konečně dorazí až sem na sever
lidé jedí léky proti bolesti a neví, co by si na sebe oblékli.
Všechny ty šatičky a citrónově žluté letní blůzičky
celý rok čekají jen na těch pár dní.

Jsme národ plný letních lidí.
Pleť opékáme bez obav do barvy humra,
protože rakovinu už máme stejně v rodě.
O Svatojánské noci se sázíme, kolik lidí se utopí.
Ráno na hladinu vypluje prázdná flaška Koskenkorvy a sousedovic Topi.

Říká se o nás, že mluvíme potichu,
skoro šeptem.
Nikdo nevypadá, že je z nás kdovíjak nadšený,
nejmíň my sami.

Letos se vracím uprostřed léta
a vidím stromy, jejichž listy umlkají v záplavě různých odstínů zelené.
Zahrady, které přečkaly mnoho generací,
na nich zemí okousané květy jabloní,
šeříky konzervované chladným létem
a optimistou zasazená třešeň.

Slova úrodný a kouřmo
divoké keře rybízu z nich odnášejí ozvěnu.
V některých oknech mají dosud krajkové záclony.

Finsko, jsi země tisíce jezer a notorů.
Zprava useknutá kráska,
jejíž vody jsme znečistili,
v jejíchž lesích zbloudilí změnili se v divoká zvířata.

Mnoho z tvých dětí tě miluje
jen pro těch pár teplých dní.
To proto tak hodně brečíš, jsi často tak ledová?

Já jsem byl dlouho jinde,
nohami kreslily cizí mapy.
Nezapomínám usmívat se na kolemjdoucí
(pokud nejsem opravdu zamyšlený),
vím, že lodě vždycky nejezdí, autobusy nepřijíždí
a na děti se nedohlíží, protože jistojistě přijdou další.
Naučil jsem se být zdvořilý,
nesprávně vyslovenými větami.

A všiml jsem si, když jsem se vrátil,
že mnozí moji nepřítomnost ani nezaregistrovali.

Zato já registruju
ty muže, kteří mluví o rybolovu
a muže, kteří nemluví.
Jak se i ve městě ozývá, když déšť cinká o vodní hladinu.
Že racci pochopili náš skrytý sentiment
a chtějí nyní získat říši Ryb.
A že když zpíváte na karaoke zvesela a procítěně What a feeling,
přijde co nevidět někdo, poklepe vám na rameno a řekne:
Enjoy your stay in Finland.

Copak nejsou moje oči očima někoho, kdo je ještě vzhůru?
Když se na tohle dívám jako na sen v noci, kdy noc není.
I tady co nevidět jako turista
budu nakupovat vázy a servírovat soba na stůl.
Je možné se vrátit domů, když už člověk neví, kde to je.

V zimě, která zvodnatěla,
se jdu dívat, jak dítě skáče z jedné šedivé kaluže do druhé
a stýská se mi po létě
tak, jak to jen tady člověk dokáže.

Na cestách jsem nikdy neviděl nic z toho, co jsem vidět chtěl.
Možná i domov najde jen ten, kdo hledat přestane.

Juuli Niemi: yömatkat. Otava, 2010.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s