Helvi Hämäläinen
Laponské bílé noci
II
Dějí se omyly skřítků,
střídají svá bydliště. Ztrácejí se,
staří lesní skřítci umírají jako příliš staré stromy.
Klisna na louce obřezne, aniž do ní vstoupí hřebec,
kraví mléko mění se v krev.
Ukolébané dítě se vzbudí, rozpláče,
pes vstane z pelechu, spatří něco, co lidé nevidí.
Zlí duchové se chechtají, frkají, souloží,
rodí stromy, prameny, kusy skal.
Kámen roste, pták se zmenšuje,
hvězdy jsou v nedohlednu, jako by všichni andělé zemřeli.
Smutky jsou tíživější, hříchy černější za bílých nocí.
Všechny ženy Venušinu ránu otevřenou, mužové hůl thyrsus ztopořenou
omotanou chlupy jako rostlinou popínavou.
Všemi vodami se valí rybí jikry, jantarově žluté.
Oplodňující pyl květin se snáší v mračnech a lepí na rty,
oči,
svět vzdychá v opojení rozličnými chtíči a tvoří novou
podobu Boha.
Ze slasti ženských Venušiných ran, na rozkaz mužských holí thyrsus
předstoupí nádherné procesí nesoucí
pohár života.
Helvi Hämäläinen: Sukupolveni unta. WSOY, 1987.
Runoo1 