72

Jussi Wahlgren

 

#2

Neodpovídala mi na textovky.
Nepoznala mě mezi ostatními, co jí telefonovali,
ani mezi záplavou anonymních mužů.
Měla vždycky zapnutý záznamník.

Byla zvyklá, že ji všichni
muži chtějí.
Však taky měřila sto osmdesát.

Jednou jsem zas takhle odeslal zoufalou zprávu;
nejsi tělo, ne krev,
jsi přelud a touha.
Vypůjčil jsem si báseň Kaarla Sarkiaho.

Zabralo to. Telefon zazvonil.
Uslyšel jsem její hlas. Anděl.
To mi stačilo, však už jsem byl veřejně prohlášený.
Netroufal jsem si doufat v něco víc.

Mluvili jsme hodinu. Brečela,
protože ji muži chtěli příliš,
protože byla krásná a božská.

Mluvili jsme druhou hodinu. Utěšoval jsem ji,
řekl, že jí rozumím, a ona řekla, že
to říkají všichni chlapi.

Řekl jsem jí, že jsem Starej Blázen.
A to se rozesmála.
Slíbil jsem, že jí zavolám
další den.
Řekla, že je osamělá
a típla telefonem.

Převlekl jsem si tričko, nanesl
deodorant Axe do podpaží a
spěchal jsem pozdě na rande přes internet,
abych se setkal s neznámou matkou dvou dětí, která měla
naleštěnou linku a ovocné keře a
pracovala v sociální sféře.
A prý neměla ani
kostlivce ve skříni.

Celý ten večer jsem myslel jen na tu vysokou
osamělou bohyni.
Byl jsem šťastný, protože se smála.

 

Jussi Wahlgren. In: Helsinki Poetry Connection. Lava-antologia. Poesia, 2013.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s