Sirkka Turkka
Našla jsem na dvoře zaječí packu
bílou a tichou
jako květina na hrobě.
Našla jsem na cestě losí paroží, právě
vytlouklé z pučnice,
a v lese zmrzačenou veverku,
než jsem ji odsud smetla do nicoty,
zkřížila své drobné zadní nožky k modlitbě.
Našla jsem u paty skalníku
vydloubaného jestřába
křídla rozepjatá větrem.
Nesla jsem v kapse osiřelé, zraněné
kameny, na bedrech smrt tolika zvířat.
Věděla jsem: brzy začne padat tichý sníh
jako lilie, brzy nám bude dán klid,
a na znamení lásky spadne
k bráně zimy zlomený kříž
jako černá větev.
Sirkka Turkka: Voiman ääni. Tammi, 1998.
Dostupné na: www.electricverses.net
Runoo1 