38

Paavo Haavikko

ZIMNÍ PALÁC

Osmá báseň

 

Jak jen se mi podaří skácet tento strom,
který stojí uprostřed roviny,
když se u toho má zpívat a já nemám hlas?

To jsou ty bytosti,
které uspávaly ženu, která byla ještě panna,
Afroditina štěrbina potemnělá,
místo setkávání, kde příběh začal,
šířil se dál,
všechno je sen.

Umlkni a já ti půjdu naproti k bráně,
když růže vstanou z popela.

Přesouvám se na okraj mezi svými věcmi a sebou,
a já
jsem zmar a přicházím k sobě,
který nemá zájem se setkat,
potkat šedivého muže na písečné cestě, která
je zvukem v krocích,
a kdo by neumlkl pod borovicemi, když je
borovice v mracích?

Toto je popis, kde je všechno obyčejné,
a snažil jsem se mnohokrát neúspěšně,

nespoutaná rovnováha protáhla stromy k mrakům,
tráva šla na pěšinku,
podzim podle všeho, cinkám penězi,
aby neshnily,
shnijí peníze a smrdí,
vedu sebe sama za ruku, dítě, které je pomalé,
k sobě,
který přichází vstříc,
přál bych si říct, co má být řečeno, protože se to nemá,
sotva dostanu své výdaje nazpátek,
zde jsem zcela u moci
a strom mraku, muž ženin, a nenasytná báseň umlkla, polkla
mnoho umlknutím
a já jdu k sobě a jsem tady
chodící rostlina, kohoutí krok a mysl, která
nemá dítě.

Nejvíce bych se měl bát strachu, ale já se ho zbavil,
a jakpak křičel, když jej větve píchaly,
a na jedné noze
poskakoval jako jeřáb po dvoře a pročpak jako jeřáb?
Jeřáb je totiž citlivý na chlad a pokřikoval tu na stromy.

A tady jsou ty řídké řádky, které
měly být seznamem:

kulatá mramorová deska stolu a jednonohý stojan z kovové slitiny
a dobře pobronzovaný,
jakýkoliv seznam zboží se blíží mému snažení,
ale já neuspěl
a odcházím z této básně:

Ach, veliký Ďáble,
zdali by ses spokojil s touto rozervanou duší,
od níž nechci víc než trošku vycpávky, tak abych
vypadal, že jsem celý,
nelíbí se mi v tomto neziskovém světě
a slibuji toto síto, abych se mohl plavit,

ach, starý pane, ach, jasný duchu plný idejí,
ach, ruce plné pochodní,
neuraz se touto takřka troufalou nabídkou,
která připomíná, co uplynulo:
podle tebe jsou peníze špinavé a to ty asi víš.

Ach, Princi, patřím k tvým lidem a ty máš moc
mne nechat jít,
copak nemáš podpůrné hlasatele, kteří se objevují
pravidelně, ne jako já?
a já se postarám o tvé záležitosti zde a odbavím je.

Vím, že tebe peníze nevzrušují, a že
chceš, aby si děti hrály vesele,
ach, nech mě odsud odejít, zasloužil jsem si to,
a neprospívám zde,
nelíbí se mi v tomto neziskovém světě,
vykonstruovaném,

a kam bych se vešel než do Růže, která se rozrůstá?
V tomto stísněném paláci, kde se sotva otočím ve spaní.
V jaké zemi by se mohly zabydlet dva příběhy?
nenasytné, které neuspokojí otruby.
Nepovede Moře dvě Ryby, všechno je nemožné.

 

Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s