Paavo Haavikko
ZIMNÍ PALÁC
Sedmá báseň
Tato báseň je malé představení, v němž rok a roky
jsou krátkým řádkem,
a začalo zničehonic:
Pod hvězdami všemi já utíkám od chudoby
na sever,
odešel jsem z věže, jejíž uši trčely,
tato strašlivá země, v níž vychází viditelné obrazy z uší,
tato strašlivá země, v níž hlas vychází z očí:
z rozbitých oken kůlny vyletěly vlaštovky,
když jsem byl dítě.
Ach, nebesa, prázdný otvore, jehož okraji je hustý les,
ach, světa trýzni.
A druhá scéna:
Lehké větve stromů na břehu řeky,
jaro, podzim a jaro a podzim
jsou čtyři období ženy, které ruka rozetřela po tváři,
ruměnec jarní, vlhkost podzimní,
zimní spánek a v létě se vlasy leskly a povyk
kachen tetelil na kůži,
měkká je kůže ženy, když očima hledí
na tři nenarozené
a ani ona sama nemá jméno; možná
tančící karyatida, stavba nesoucí zemi,
která se neunaví.
A toto je třetí scéna, v níž tato rozkvetlá žena odpoví:
Letěla jsem, porodila v letu
a vznikla země,
tato, již nesu, byla jsem liška, která létala,
když nebylo země ani stromu,
unavila jsem se:
vzbudila jsem se v láhvi a
byla jsem malá a láhev cinkala
a já jsem skákala,
vyškrábala jsem se odtamtud ven a přes kameny, málem
jsem upadla,
chtěla jsem skončit! vyprázdnit se! potratit!
když jsem spatřila
samu sebe, jež je zemí.
Já, rozbitá jako okna.
A zde začíná čtvrtá; řekla:
Jak poznám, co je sen
a kde končí rameno a začíná hrudník?
Vytvoř mi z této básně zimní obydlí,
laciné, členité,
a vybav mi pokoj pro duši,
a já obydlím tyto řádky velmi dlouho,
báseň, která se nevytrácí,
obyvatelný hlas, dům.
Já:
Toto je čtvrtá scéna a já stavím báseň,
z čeho? z prázdna?
krátkou báseň, která se má přednášet vestoje
nebo vleže o samotě,
a nejsi ty dům?
Ona:
Jak nechráněná jsem, země,
postav rychle dům.
Řekl jsem si pro sebe:
Netěš se, protože co bys chtěl jiného,
a je to odsouzeno ke zkáze.
A tato žena se zeptala:
Co si to drmolíš? copak nechápeš, že chci bydlet?
Já:
Kolem domu nastavím slunce a měsíc
a světové strany
do čtyř a
u domu vysadím stromy, květiny a javor, který
má už sto podzimů,
a javor začal pučet a listnatět, vytlačil květy,
až jsem žasl,
a to je čtvrtá scéna a toto už je začátek páté, já:
i já bych si přál bydlet v domě se svými věcmi,
velký dům,
a oni chtěli, aby jedno slovo byla celá věta,
oni, i oni doufají,
že řeč, jež se má přednášet, se uchová,
odcházím z této básně proti vůli,
nechtěl jsem přijít k sobě,
skládám všech dvanáct dvojitých dílů dějin,
které jsem si vykreslil,
a prázdný vycházím ven z ovoce,
které nekvete a je básní,
mne neomezí dobře vystavěná věta,
toto není protitvrzení, já nediskutuji a já:
básní si vykračuji; otevřenou, zavřenou
jako desetiletí,
a toto byla pátá scéna; sedmá báseň,
představení je u konce.
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.
Runoo1 