37

Paavo Haavikko

ZIMNÍ PALÁC

Sedmá báseň

 

Tato báseň je malé představení, v němž rok a roky
jsou krátkým řádkem,
a začalo zničehonic:

Pod hvězdami všemi já utíkám od chudoby
na sever,
odešel jsem z věže, jejíž uši trčely,
tato strašlivá země, v níž vychází viditelné obrazy z uší,
tato strašlivá země, v níž hlas vychází z očí:
z rozbitých oken kůlny vyletěly vlaštovky,
když jsem byl dítě.

Ach, nebesa, prázdný otvore, jehož okraji je hustý les,
ach, světa trýzni.

A druhá scéna:

Lehké větve stromů na břehu řeky,
jaro, podzim a jaro a podzim
jsou čtyři období ženy, které ruka rozetřela po tváři,
ruměnec jarní, vlhkost podzimní,
zimní spánek a v létě se vlasy leskly a povyk
kachen tetelil na kůži,

měkká je kůže ženy, když očima hledí
na tři nenarozené
a ani ona sama nemá jméno; možná

tančící karyatida, stavba nesoucí zemi,
která se neunaví.

A toto je třetí scéna, v níž tato rozkvetlá žena odpoví:

Letěla jsem, porodila v letu
a vznikla země,
tato, již nesu, byla jsem liška, která létala,
když nebylo země ani stromu,
unavila jsem se:

vzbudila jsem se v láhvi a
byla jsem malá a láhev cinkala
a já jsem skákala,
vyškrábala jsem se odtamtud ven a přes kameny, málem
jsem upadla,
chtěla jsem skončit! vyprázdnit se! potratit!
když jsem spatřila
samu sebe, jež je zemí.

Já, rozbitá jako okna.

A zde začíná čtvrtá; řekla:

Jak poznám, co je sen
a kde končí rameno a začíná hrudník?
Vytvoř mi z této básně zimní obydlí,
laciné, členité,
a vybav mi pokoj pro duši,
a já obydlím tyto řádky velmi dlouho,
báseň, která se nevytrácí,
obyvatelný hlas, dům.

Já:

Toto je čtvrtá scéna a já stavím báseň,
z čeho? z prázdna?
krátkou báseň, která se má přednášet vestoje
nebo vleže o samotě,
a nejsi ty dům?

Ona:

Jak nechráněná jsem, země,
postav rychle dům.

Řekl jsem si pro sebe:

Netěš se, protože co bys chtěl jiného,
a je to odsouzeno ke zkáze.

A tato žena se zeptala:

Co si to drmolíš? copak nechápeš, že chci bydlet?

Já:

Kolem domu nastavím slunce a měsíc
a světové strany
do čtyř a
u domu vysadím stromy, květiny a javor, který
má už sto podzimů,
a javor začal pučet a listnatět, vytlačil květy,
až jsem žasl,

a to je čtvrtá scéna a toto už je začátek páté, já:

i já bych si přál bydlet v domě se svými věcmi,
velký dům,
a oni chtěli, aby jedno slovo byla celá věta,
oni, i oni doufají,
že řeč, jež se má přednášet, se uchová,

odcházím z této básně proti vůli,
nechtěl jsem přijít k sobě,
skládám všech dvanáct dvojitých dílů dějin,
které jsem si vykreslil,

a prázdný vycházím ven z ovoce,
které nekvete a je básní,
mne neomezí dobře vystavěná věta,

toto není protitvrzení, já nediskutuji a já:

básní si vykračuji; otevřenou, zavřenou
jako desetiletí,

a toto byla pátá scéna; sedmá báseň,
představení je u konce.

 

Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s