Paavo Haavikko
ZIMNÍ PALÁC
Šestá báseň
A všechno je tu obyčejné, kromě
tisíce lodí a věží beze střech,
já jako řeka do moře
vnáším ryzí tmu do noci,
žena, jejíž šaty kvetou květinami, které neuvadají,
když se vůně vytratí
rázem by se rozesmála jako zlý sen
a zubatě se smála,
ne, já projdu kolem.
Žena by chtěla být slepá jako zrcadlo
a svléká se sama,
noc se nezastaví, kolemjdoucí,
žena, která spí sama, ví dobře,
že léto je chladný kraj.
Dvě ženy jsem si nakreslil proti noci,
ale tobě se to nelíbí,
divím se, že bys chtěl krásnou Helenu,
v jejíchž očích Odysseus koupal se,
a jež stěžovala si, že Troja
hoří, ale nehřeje, stěžovala si,
že v tomto domě ji studí kosti
a jaké je téma této básně a je toto báseň?
Vnáším na odiv ženu, která se dívá kolem jen tak,
masožravec, past
a malé sousto, které má lehký hlad,
copak se jí to nezalíbí?
a vzbudila se uprostřed noci lehce a naslouchala.
A tahle? převrácená želva se vždycky snaží dostat zpátky na břicho,
ale tahle se nesnaží,
copak by nechtěla být krásná jako růže,
která je v noci zavřená?
A žena vstala z lázně a ohnula se pod tíhou vlasů,
suší si vlasy,
a na rameni vyvstala roztomilá jamka, která se ztratila:
končetiny se usmály.
Je strašné neustále se stěhovat a bydlet nakonec
se starou ženou ve dvou,
není smutných žen v garsonkách a zbytečné se zastavovat,
všechno je smutné.
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.
Runoo1 