Paavo Haavikko
ZIMNÍ PALÁC
Pátá báseň
Hezké dítko si hrálo na písku a napsalo prstem:
Kdo? odkud? kam?
Odpověděl jsem:
Ach, hezké dítko, pověz, jestli je
Přerušilo mě:
Já jsem dvě děti a vodím sebe samo za ruce.
Zeptal jsem se:
Ach, hezké dítko, které rádo diskutuje,
pověz mi, kde roste trávový strom,
kvete tráva,
vítr a větrný dech, jahoda,
seno, růže?
Přerušilo mě:
Jsem samo se sebou ve sporu
a plné rozporů; diskutuji o všem,
jsem dívka a chlapec, jedna a dvě
a ty jsi noc či den?
Já:
Já jsem chudý zloděj, výkonný spotřebitel,
který chce pořádnou práci,
chci zpět tam, kde jsem se narodil,
buď/nebo anebo a/nebo
venkovní bednění na zdech buď svisle nebo
vodorovně nebo/anebo ne,
tam přeji si umlknout.
Křičelo:
Nastav nejprve vítr, který zavane a vyroste
hustý les.
Já:
Ach, slovosled, z něhož je zřídkakdo
jen výjimkou,
upřímnosti všechna lstivost,
která vládnoucí.
Dítě:
Co znamená tato chvála vládnoucího jazyka?
Já:
Chtěl bych číst zákony této básni, které
se neumím zbavit,
tento dech dal vyrůst stromům,
přišel jsem lesem odtamtud,
ale ach, jak to bouřilo,
bouřilo jako podzim.
To dítě:
Ale pokud je přizpůsobivá, tak proč bys
nezkusil opustit ji,
projít nocí a vyhledat někoho,
komu by vyhovoval pravidelný,
prázdný dech?
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.
