Paavo Haavikko
ZIMNÍ PALÁC
Čtvrtá báseň
Tato báseň má být popisem,
a já chci poezii, která moc nechutná,
a představuji si, že
jsem věc, která doufá jako tráva,
tyto řádky jsou velmi málo pravděpodobné, protože
toto je výlet známým jazykem
do kraje, který není místem,
tato báseň se má zpívat vestoje
nebo zpívat o samotě:
řekl jsem také, že všechno
je venku a já tady,
visel jsem na stromě jako ptáci ze dřeva
a všechny dveře jsou odemčené,
a plynoucí den a noc podepisuji,
nepřečtené jako noviny
nebo obyčejný papír, nepřečtené, a spím
bdělý ve spánku,
a ve spánku řeknu: já.
Tento hustý les, prořídlé stromy, které se bojí,
a v tomto lese
hlas je mokrý potem,
toto je kraj, kde se stromy otevírají, a tady uvnitř
slepý strom zapomněl, že vidí,
duté tohle místo a všechno v kolem, les
otevřel květy, aby mě zrozpačitěl,
a přirovnal bych se sám k nenarozenému,
s nímž to špatně dopadlo,
jeho maso spolkla, pružná a měkká
a dokonalá samička.
Nevěděl jsem, jaké je být,
přál jsem si mlčet,
přál jsem si jíst slova a proměnit se
z nutnosti tak, jako jsem se i narodil.
Až sem jsem došel:
dům je uprostřed,
až ke stolu, k peru a na papír,
je tu hodně severno, ale má mysl je neproniknutelná,
a tato báseň, kterou píšu na podzim, v noci, osamocený
a kdo není já?
tady je všechno obyčejné, tady? tady taky:
někdo, kdo toužil do daleka, zamiluje se tady, bez příčiny.
Já jsem v této básni pouze obraz plné mysli,
jež se nevyptává, proč ovoce nekvete,
a podivuji se,
kdo by se staral o mé věci a o tuto mysl,
kterou házím na misku vah,
houpe se ve vzduchu jako zaoblená loď, zpomalující,
s větrem plachtící,
prošel jsem lesem a chodil z řádku na řádek,
a hned co se narodí, může pokukovat, jestli jsou hvězdy,
má bezuzdná chtivost je náhle skličující, nastal liják
a co je lyrika?
chci vyprávět:
malý dům, úzký, vysoký a pokoj, kde toto píšu,
přeháním!
ale představuji si, že všechno se děje
a kdo není sám a kdo není země?
Přeji si mlčet o všem, z čeho je jazyk.
Chci zpět tam, odkud pocházím.
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.
Runoo1 