Paavo Haavikko
ZIMNÍ PALÁC
Druhá báseň
A zeptal jsem se na cestu ptáka, kterým jsem já sám,
a pták odpověděl:
vyraz zrána, hned co listy vypučí z noci.
A když se list objevil, složil jsem ho nečtený a přešel
přes prázdný,
přeháním samozřejmě! Ale představuji si,
že nehty jsou široké jako želvy,
a přistoupil jsem k této osobě, kterou je Strach,
má chování diplomata a paměť asi 0.
A já byl velký jako sirka a zapálil jsem list,
abych viděl skrze déšť,
a pršelo jako by z kádě lilo a já se přikrčil
a zapálil list sirkou,
nechytl a já zapaloval dál,
rozhořel se a kouř se rozletěl,
vtom se odtamtud rozezněl strašlivý kašel jako by kdosi
vdechl poletující ptáky
a cink cink, láhev zacinkala,
a v té láhvi byla podle všeho vyšší bytost,
málem jsem se rozbrečel,
v láhvi, bytost, kterou jsem chtěl potkat,
v láhvi.
A Strach křičel a hořel,
a jestli měl vousy, tak shořely, jestli archiv,
archiv shořel,
a hrozivý oheň se šířil z řádku na řádek,
a láhev byla obalená listy,
byla svázaná,
listy kolem ní jako kolem jabloní,
když nadchází podzim,
a on se vyškrábal z láhve.
Byl to bláznivý výlet.
Skákal z kamene na kámen, z řádku na řádek,
o patnáct řádků dál
všechno je v ohni, poskakoval,
a já:
Ptám se tě, ó, vyšší bytosti, létající liško,
pověz mi, kde je kraj, který není místem?
A bytost odpověděla:
To není místo. Jsem růže a rozbujela jsem se,
ze mne vypučel svět,
chci vyplakat tuto hanbu! vyprázdnit se!
já! zrušit se!
Ach, že jsem jen opustila svůj svět, tady mě nikdo nezná!
To byl celý rozhovor.
To byl výlet po pobřežních kamenech nebes.
Paavo Haavikko: Talvipalatsi. Otava 1993.
Runoo1 